AKTUALIZACE: 10.11.2025

Publikováno: 30.3.2020

HIMÁLAJE - TOUHA VŠECH PRAVÝCH HORALŮ

Vzpomínka vysokohorského turisty na Nepál 1996

Čas neúprosně běží a my se občas podivíme, že to, co jsme nedávno prožívali, je už třeba i jednu generaci staré, jako třeba tato akce KČT Děčín, kterou jsem téměř před 29 roky zorganizoval a uskutečnil. Neskutečně to uteklo!! Byla to nezapomenutelná a neopakovatelná výprava a splnění dlouholetého snu dostat se do magických a nebetyčných Himálají. Inspirovaly mne k tomu knihy o tomto největším horstvu světa, zvláště titul Země démonů a bohů od Zdeňka Thomy.

Neopakovatelná výprava to byla hlavně proto, že od té doby se život v Nepálu už opravdu hodně změnil. Původně jsem si chtěl ten sen splnit k padesátinám, ale zpočátku nebylo dost potřebných peněz. Tak se plán uskutečnil o rok později po výhodném odkupu akcií KB.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ BYLO ROZHODNOUT SE

Po roce studování nejrůznějším možných treků a snahy zorientovat se v naprosto skoupých mapách, co se u nás daly sehnat, nakonec nejpřínosnější byla konzultace s kamarádkou jezdící do Nepálu pravidelně. A bylo rozhodnuto. Právě se starou známou z Děčína - Boletic, Alenu Opatovou, která tam chtěla také opět letět (již po šesté), jsme se dali dohromady + 7 dalších nadšenců z KČT. Její znalosti tamních poměrů a známostí v Káthmandu byly velký bonus pro hladký průběh prvního treku, jenž byl naplánován k Annapurně.
Pobyt v Nepálu jsme připravili ve dvou variantách. První na 5 týdnů -jeden trek + Káthmandu a okolí, druhá na 7 týdnů s uskutečněním druhého treku (Everest, nebo NP Langteng - Halembu) - a to dle situace na místě.

Z DĚČÍNA DO NEPÁLU

Bylo jaro 1996. Druhého dubna vyrážíme z Ústí nad Labem malým busem do německého Frankfurtu, a pak nejlacinější leteckou společností Biman do Dháky (Bangladéž). Po přestupu jsme pokračovali Nepálskou aerolinkou ve starším Tupolevu do Kathmandu.
Dobrodružství s přepravou by vydalo na samostatné vyprávění.

KATHMANDU - PRVNÍ ŠOK PRO EVROPANA

Před letištěm se odehrál boj taxikářů o zákazníky, pak jízda do hotelu, což byl zážitek pro silné nervy. Přednost na silnicích má ten rychlejší, drzejší a nebojácný, jinak se silniční pravidla víceméně nectí. Plno nejrůznějších zvuků, troubení. Hotový blázinec. Hotel Kalika celkem dobrý, hygiena v kuchyni tragédie (pro nás), ale i přesto jsme našli odvahu se po náročné cestě vysprchovat! Druhý den jsme využili pro vyřízení všech nutných formalit, jako víza na 30 dní, trekový permit na 21 dnů pro Annapurnu, vstupy do národních parků, zajištění autobusu a proměnění dolarů za rupie, nákup map a pohledů a samozřejmě nasávání exotického místního koloritu.

A HURÁ ZASE NA CESTU

Vyrazili jsme autobusem až do Dumre (směr Pokhara) v pohodě (cca 170 km za 5,5 hodiny). Zde jsme přesedlali na horský, již plně obsazený autobus, do konečné stanice, jímž byla osada Besisahar. Zbylá místa jen na střeše, mezi bágly a dalšími cestujícími. Čekala nás 45 km dlouhá cesta po tankodromu, což trvalo dalších 5,5 hodin! Mohu potvrdit, že vyhlídková jízda na střeše busu v horském terénu je velmi adrenalinová, každou chvíli jsme prožívali atrakci v podobě výkyvu hrozícího převrácením, přičemž jsme se neustále křečovitě drželi malé ohrádky. Ale stálo to za to, okolní krajina byla nádherná.

A DÁL UŽ JEN PO VLASTNÍCH NOHOU

Do Besisaharu jsme dorazili k večeru. Čekal nás hotýlek s vyhlídkou na bílé hory, které nás magicky přitahovaly. Tam jsme ráno vyrazili. Trek kolem Annapuren trvá běžně 19 dní. Bágly s výbavou na 20 dní vážily od 15 do 18 kg. Já navíc s foto výbavou - 2 Nikony + objektivy + 30 filmů. Takový je osud fotografů, že mají vždy o bágl více. A to bylo ještě v době, kdy analogové foťáky byly spolu s kartonem filmů pořádně těžké.

JÁ, S PÍSNIČKOU ŠEL JAK TEN PTÁČEK

Trasa vede kolem řeky Marsyangdi až do osady Manang, kam jsme došli za 7 dní. Ale po cestě nás opustili dva kamarádi, kteří onemocněli! Ivan již třetí den v Chamje musel zůstat na lůžku v jedné lodžii. Bojoval s horečkou a slabost mu neumožnila jít dál. Dali jsme mu léky co jsme mohli a řešili jsme velké dilema zda s ním někdo má zůstat. Naštěstí se anglicky dorozumíval dobře a tak zůstal sám a po 4 dnech sešel s průvodcem do Pokhary. Druhý kamarád Petr došel až za Pisang, ale náznak horské nemoci mu nedovolil pokračovat výše. Měl to štěstí, že před Manangem je jediné malé letiště odkud odletěl do Káthmandů a po pár dnech i zpět do Evropy. Byl to sice neradostný začátek, ale zvládli jsme to. Cestování nemívá jen příjemné stránky.

VSADILI JSME NA MAGII

V Manangu jsme obětovali jeden den na aklimatizaci a návštěvu jednoho Gomby zabydleného 350 m nad vesničkou. Místní nám doporučovali absolvovat rituál, který nám měl zajistit zdárný průběh další cesty, což jsme po předchozích zkušenostech bez váhání přijali. Poustevník (svatý muž) bydlící ve skále nám požehnal, pohostil nás čajem a jakousi zázračnou (odpornou) kuličkou, kterou jsme museli polknout. Dal nám i šálu pro sílu a zdar k přechodu sedla na hlavním horském hřebenu. S tímto „cestovním pojištěním“ vyrážíme dál z Manangu do Yak Kharky, kde přespíme a další den dojdeme k poslednímu "hotýlku" na přespání v Thorung Phedi (4.500 m n. m.), kde jsme dali relax před stoupáním do sedla Thorung La 5.418 m n. m.

OBČAS DOŠEL DECH, HRÁBLI JSME SI NA DNO , v hlubokém sněhu a příkrém stoupání, často v předklonu vydýchat a po chvíli zase stoupat do sedla.

To byla skutečná vysokohorská tůra v těžkém sněhu. A kyslíku se již nedostávalo. Zde jsem počítal každých 20 kroků mezi nimiž byla pauza a rozdýchání. I když jsem z nehostinného studeného "hotelu" vyšel poslední, v sedle jsem došel jako druhý za Pepou. Ostatní se v půli zasekli s Alenou, jež také měla dýchací a fyzické problémy. To jsme ale v sedle nevěděli a po hodině a půl, ve větru, se rozhodli pokračovat již jen ve třech ze sedla dolu do Muktináthu, což je významné poutní místo Hinduistů. Zde jsme se po dohodě druhý den rozloučili s Alenou, která byla dost unavená a chtěla si dva dny odpočinout.

A BYLO ZASE LÉPE

Následoval sestup až do údolí řeky Kalí Gandaki k osadě Kagbeni. Zde je hranice do zakázaného království Mustang. Cesta údolím kolem řeky, je unikátní tím, že procházíme mezi dvěma osmitisícovými vrcholy. Napravo se do nebetyčné výšky zdvihala Dhaulágiri a nalevo Annapurna. Procházeli jsme cca 6500 m hlubokým divokým údolím. Potkáváme se s hinduistickými poutníky do Muktináthu, s kolonami oslíků či mezků vynášející zboží do vysoko položených vesnic. Čekalo nás několik přespání v laciných lodžiích, než jsme došli do Tatopani, kde jsme se zase všichni sešli s Alenou a Ivanem. Je to místo s horkými prameny a subtropickou vegetací. Po dobrém výkonu jsme si dopřáli dobré jídlo s dortíky, které jsme s rozkoší pomlsali.

NÁVRAT DO POKHARY

Než jsme došli až do Pokhary, absolvovali jsme ještě výstup na Poonhill tower, odkud jsou jedinečné pohledy na Himálajské velikány - jižní stěny Dhaulágiri, Annapurny South a Machapuchare a další nižší šestitisícovky okolo. Neplánovaně jsme ještě udělali asi 4 denní výstup do basse kempu Annapurny ležícího přímo pod impozantní jižní stěnou. Zde právě bivakovali ruští horolezci pokoušející se o vrchol Annapurny.

ČÍM MENŠÍ NADMOŘSKÁ VÝŠKA, TÍM VĚTŠÍ KOMFORT

Cesta zpět vedla pod nedalekou sedmitisícovkou, posvátnou horou Machapuchare. Po asi třech dnech jsme dorazili až do Pokhary. Zde na nás čekal "běžný" turistický komfort v penzionu a prohlídka horského města. Opět autobusem jsme se vrátili do Kathmandu, kde jsme měli uložen náš depozit. Další etapu pobytu v Nepálu se pokusím popsat v dalším pokračování. Bude to trek v Langtangu a život v Kathmandu, který se ale od té doby opravdu hodně změnil.

NAMASTÉ