TLUKOUCÍ SRDCE ETNY

Výprava do končin, kde mají „ohňostroj“ bez rachejtlí

Jsem ve výšce zhruba 2900 metrů nad mořem. Do stanu se mi opírá horský vítr a ze vzdálenosti možná jen pětiset metrů ke mně doléhá zvuk podobný mořskému příboji. Ale není to příboj. Jsou to sopečné erupce. Je devatenáctého ledna 2020 a já se nacházím na úbočí sicilské sopky jménem Etna.

Foto: Ondřej Landa

Kouřící Etna nabírá sílu. Je prosinec a pestrobarevný povrch země zdobí krajky tajícího sněhu.

Ze svého hlavního kráteru Etna před mýma očima chrlí k obloze celé ohňostroje žhavé lávy a osvětluje okolní prostor. Ve vzduchu páchne síra. Je jen pár stupňů nad nulou, ale zem, na které ležím, mě hřeje do zad. Páni, mám čtyřhvězdičkový stan s vlastním geotermálním vytápěním!

ETNA NENÍ JEN HROMADOU ŠEDÉHO POPELA

Když jsem tady před pár hodinami kopal nohou do země, abych si vytvořil rovnou plochu na spaní, odkrývaly se mi nejrůznější odstíny sopečné hlíny a písku a zpoza mých podrážek stoupala pára. Ty barvy! Okrová, žlutá, železitě hnědá, červená, fialová... A dokonce růžová! A stejně tak lávové kameny, za něž jsem upínal lanka svého stanu. Taková pestrost barev a tvarů!

ZIMNÍ TÁBOŘENÍ S KVALITNÍM VYHŘÍVÁNÍM

Postavit stan byl v prudkém větru docela oříšek, ale povedlo se. A v měkké půdě bylo překvapivě možné použít i kolíčky. V jednom místě, kde se mi podklad zdál příliš horký, jsem pak podlážku podestlal pár hladšími kameny, aby se horkem nepoškodila. Teď ležím a teplo prohřívající mi záda mě uklidňuje. Jediné obavy, které mi probíhají myslí, plynou z oněch sirných výparů. A také z vodní páry, která mi pod karimatkou kondenzuje. Nerad bych se probudil přiotrávený a v kalužích vody...

OTRAVNÝ HMYZ ODEHNALA SÍRA

Ale fouká silný vítr, a stan se tedy neustále provzdušňuje. Síru už dýchám alespoň dvě hodiny a zatím nic výrazného nepociťuji. Jen to trochu pálí do nosu, takže v pohodě. A snad ani s těmi kalužemi to nebude takový problém. Vypadá to, že zkondenzovaná voda se zase rychle odpařuje.

Vybral jsem dobré místo. Leží na samotném jižním okraji kráteru Barbagallo, který v roce 2003 Sicílii postrašil silnou erupcí. Jsem tady schovaný před studeným severákem za menší skalistou stěnou, odkud jsem před pár hodinami mohl pozorovat nádherný západ slunce. Teď venku svítí už jen srpek měsíce, kterému dělá společnost večernice. Večernice za jeho zády a kousek nad ním ještě jedna zářivá hvězda, které jsem si nikdy dříve nevšiml.

OHŇOSTROJ TU ZÁŘÍ NEJEN NA NOVÝ ROK

Zhruba pět set metrů pode mnou se vznáší hustý prstenec mračen, který jen na některých místech dovoluje světlům měst v nížinách proniknout až sem nahoru. Zato světlo ohnivých erupcí Etny, které se mi dříve, ze vzdálenosti několika desítek kilometrů, obvykle ztrácelo v mracích, teď září přede mnou v celé své kráse.

Někdy to z kráteru zaburácí opravdu silně a já jsem v tu chvíli moc rád, že jsem schovaný za svou kamennou stěnou. Tahle ohnivá královna Sicílie budí nevýslovný respekt, a přiznám se, kdybych měl jen o něco tenčí spojení s energií země, které mi dodává klid a odvahu, už bych asi upaloval strachy dolů.

Původně jsem hodně váhal, kde se utábořím. Našel jsem ještě jedno atraktivní místo na severním cípu kráteru. Byl tam jeden vyhloubený ďolík v černé lávovité suti. I z něj stoupala teplá pára slibující vyhřátá záda. Chvíli jsem tedy uvažoval, že ďolík ještě více prohloubím, aby byl krytý před větrem a zkusím absolvovat svou první zimní vysokohorskou noc pod širákem. Ovšem tahle díra by neřešila případný déšť. A ani před větrem by mě nakonec nechránila tak dobře jako stan. A když jsem po vyhrabání pár čísel sáhl do míst, která jsem právě vyhloubil a zjistil jsem, že z nich teplá pára záhadně přestala vycházet, bylo rozhodnuto: vyhrává stan.

LIDÉ DOLE SI NA SOPKU ZVYKLI. ALE RESPEKT MAJÍ

Prstenec mraků se roztrhal a odhalil "vánoční" výzdobu rovin na pobřeží. Katánie se přede mnou rozprostírá v celé své jemné blikající elektrické kráse. O kus dál na obzoru pak Syrakusy. Když vzhlédnu, na obloze pableskují hvězdy. Náhle jedna hvězda padá. Přeji si štěstí a usměju se. Už ho mám. Zas je se mnou. Jsem šťastný. Alespoň pro tuto chvíli. Je to noc plná světel. Kráter dál ozařuje oblohu nad sebou svou oranžovou září a chrlí do vzduchu žhavé kusy lávy, které se následně jako desítky ohnivých průzkumníků rozbíhají dolů z okraje kráteru.

Pozoruji, jak po svazích Etny stékají menší proudy lávy. Po těch svazích, pod nimiž jsem původně plánoval spát. Po svazích, o nichž jsem si ještě odpoledne říkal, že bych si k nim zítra možná zašel na výlet. Teď jsem ten nápad rychle vyhnal z hlavy a naopak si gratuloval, že jsem respektoval výstražné tabule a nevstoupil do zakázané zóny.

NOC NA HŘBETU NEKLIDNÉHO OBRA

Vítr ustal a kouř kráteru, který ještě před chvílí stoupal vzhůru a byl větrem odnášen do nitra Sicílie, teď klesá dolů a roztéká se po svazích kolem kráteru. Po každé silnější erupci se ozve mocný zvuk, jako když se obrovská mořská vlna tříští o pobřežní útesy. Hádám, že je to způsobeno dopadem lávy zpět do nitra kráteru. "Není to tu bezpečné?", ptám se po chvíli s mírnými obavami sám sebe. "Nejsou třeba dnes erupce silnější než obvykle? Nemůže láva doletět až sem ke mně? Nejsem přeci jen moc blízko?"

Podívám se na protější svah a na sněhovém poli zahlédnu velkou temnou skvrnu v podobě hlavy dinosaura. Na jak obrovské síle to dnes trávím noc?! Uhnízdil jsem se na obří hlavici, která by lusknutím prstu mohla ukončit fiktivní vládu lidského druhu na této zemi. Jsem sám. A jsem teď asi blíže hlavnímu kráteru než kdokoli jiný. Ta síla je všude kolem mě i přímo pode mnou. Cítím jí. Cítím jí a choulím se do ní. Odevzdávám se jí. A věřím, že to bude dobrá noc. Noc s královnou Sicílie a celé Evropy. Noc v láskyplném objetí Etny.